Pomáháme, nebo už rozhodujeme?
Někdy je nejtěžší pomocí právě nechat člověka rozhodnout jinak, než bychom rozhodli my.
V sociálních službách máme pomáhat.
Ta věta zní samozřejmě. Jenže právě slovo pomáhat v sobě skrývá jedno z největších dilemat naší práce.
Kdy ještě člověka podporujeme – a kdy už začínáme jeho život řídit?
Hranice mezi obojím totiž nemusí být vůbec nápadná.
Nemusí jít o zákaz, příkaz nebo otevřené omezování člověka. Někdy stačí několik dobře míněných vět.
"Tohle bych si na vašem místě nekupoval."
"Tam raději sám nechoďte."
"Uděláme to takhle, bude to pro vás jednodušší."
"Já vám to raději zařídím."
"Tohle pro vás bude lepší."
Každá z těch vět může být pronesena s nejlepšími úmysly. A přesto stojí za to položit si otázku:
Čí rozhodnutí to nakonec vlastně bylo?
Když víme, co je pro druhého nejlepší
Práce v sociálních službách přináší jednu zvláštní moc.
O člověku postupně víme mnoho. Známe jeho zdravotní stav, schopnosti, finance, vztahy, rizika i předchozí zkušenosti. Často dokážeme předvídat důsledky jeho rozhodnutí lépe než on sám.
A právě tehdy vzniká pokušení rozhodování převzít.
Ne proto, že bychom chtěli člověka ovládat.
Právě naopak.
Protože mu chceme pomoci.
Jenže dobrý úmysl ještě automaticky neznamená dobrou podporu.
Člověk může chtít jít na výlet, přestože to pro něj bude náročné.
Může si chtít koupit něco, co nám připadá zbytečné.
Může odmítnout aktivitu, kterou považujeme za prospěšnou.
Může chtít trávit čas s člověkem, kterého bychom mu sami za kamaráda nevybrali.
Může se rozhodnout jinak, než bychom se rozhodli my.
A právě tady se ukazuje, zda skutečně podporujeme jeho samostatnost.
Podpora není převzetí odpovědnosti
V brožuře Můžeme si tykat? používáme jednoduchou větu:
Naší rolí je podporovat člověka v jeho rozhodnutích, ne rozhodovat za něj.
To samozřejmě neznamená, že pracovník jen přihlíží.
Naopak.
Může vysvětlovat.
Může nabídnout možnosti.
Může upozornit na důsledky.
Může pomoci vyhodnotit riziko.
Může vytvořit podmínky, aby bylo rozhodnutí bezpečnější.
Může dát člověku čas.
A může s ním hledat jiné řešení.
Rozdíl je v posledním kroku.
Rozhodnutí zůstává tam, kde má být – u člověka samotného, v rozsahu, v němž je toho schopen a v němž to právní a bezpečnostní rámec umožňuje.
"Ale co když udělá chybu?"
Právě tahle otázka je možná nejtěžší.
Protože ji pracovníci často pokládají oprávněně.
Co když člověk utratí peníze?
Co když se mu něco nepovede?
Co když někam půjde a zjistí, že to nezvládne?
Co když udělá rozhodnutí, kterého bude litovat?
Jenže zkusme stejnou otázku položit sami sobě.
Kolik našich životních zkušeností vzniklo díky tomu, že jsme se někdy rozhodli špatně?
Koupili jsme něco zbytečného.
Vybrali si špatnou práci.
Důvěřovali nesprávnému člověku.
Přecenili svoje schopnosti.
A právě díky tomu jsme se něco naučili.
Pokud bychom člověka v sociální službě před každou podobnou zkušeností dokonale ochránili, možná bychom vytvořili velmi bezpečný život.
Otázkou je, zda by to ještě byl skutečně jeho život.
Bezpečí není jediná hodnota
Sociální služby přirozeně řeší bezpečí. A musí.
Vedle bezpečí ale stojí také další hodnoty:
důstojnost, autonomie, možnost volby, odpovědnost, zkušenost a samostatnost.
A ty se někdy dostávají do vzájemného napětí.
Právě proto dobrá sociální práce není mechanické používání pravidel.
Vyžaduje profesionální úsudek.
Neptat se pouze:
"Jak zabráníme tomu, aby se něco stalo?"
Ale také:
"Jak můžeme člověka podpořit, aby to mohl zvládnout?"
To je úplně jiný způsob přemýšlení.
Instituce může existovat i bez zdí
Transformace sociálních služeb přinesla menší domácnosti, komunitní bydlení a mnohem přirozenější prostředí.
Jenže přestěhováním člověka z velkého zařízení transformace nekončí.
Protože institucionální způsob přemýšlení se může přestěhovat spolu s námi.
Stačí, když dál určujeme, kdy se vstává.
Co se bude jíst.
Kdy se půjde ven.
Za co je vhodné utratit peníze.
Jak má vypadat pokoj.
Co je "rozumné".
A co už podle nás rozumné není.
Budova může vypadat jako běžný rodinný dům.
Ale rozhodující otázka zůstává:
Kdo má v tom domě skutečnou kontrolu nad svým životem?
Zkusme si položit čtyři otázky
Když příště budeme chtít klientovi poradit, něco zařídit nebo ho od něčeho odradit, možná stojí za to na několik sekund zastavit vlastní automatismus:
Naslouchám skutečně tomu, co člověk chce?
Má dostatek informací, aby se mohl rozhodnout?
Pomáhám mu rozhodnutí uskutečnit, nebo ho přesvědčuji o svém řešení?
A respektoval bych jeho rozhodnutí, i kdyby bylo jiné než moje?
Právě poslední otázka bývá nejtěžší.
Dobrý pracovník nemusí mít poslední slovo
Možná jsme si příliš zvykli spojovat profesionalitu s tím, že pracovník ví.
Ví, co je správné.
Ví, co je bezpečné.
Ví, co by měl člověk udělat.
Samozřejmě máme odborné znalosti a odpovědnost. Ty nelze odložit.
Ale někdy se profesionalita projeví úplně jinak.
Tím, že dokážeme říct:
"Já bych se možná rozhodl jinak. Ale je to váš život. Pojďme společně hledat cestu, jak vaše rozhodnutí uskutečnit."
To není rezignace na odbornou práci.
Naopak.
Je to možná jedna z jejích nejtěžších podob.
Protože skutečná pomoc nemusí znamenat mít odpovědi na všechno.
Někdy znamená stát člověku po boku, když si hledá odpověď vlastní.